Tomáš Dub - poslanecký blog na Blog.cz

20 let svobodného života stálo za to a nemohu je ani v nejmenším srovnat s těmi dvaceti, které jsem předtím prožil v komunistické totalitě. Výročí 17. listopadu ale neodsuzuji do role pouhé nostalgické vzpomínky na ránu obuškem na Národní třídě ani do role oficiálního státního svátku.

Ani mne nepřekvapila výměna starého amerického plánu protiraketové obrany za nový. Koneckonců vše se vyvíjí a prezident Obama kandidoval pod heslem "změna". Co je podstatné, že prezident nezměnil úmysl vybudovat nad Evropou americký protiraketový deštník. Není totiž v naší moci si ho vybudovat sami a tak nám Spojené státy v rámci NATO partnersky dávají tuto možnost. To, zda místo deseti interceptorů v Polsku budeme mít desítky a stovky mobilních interceptorů jiného druhu a generace po Evropě, to, že namísto jednoho radaru v Brdech budeme mít množství senzorů nad našimi hlavami ve vzduchu a vesmíru je celkem druhotné. (Snad jen, že na mobilní, vzdušné a vesmírné zařízení nebude třeba vydávat stavební povolení.) Podstatné je, že s rostoucí možností napadení naší země nukleárními střelami krátkého, středního a v budoucnu i dlouhého doletu, paralelně budujeme naši protiraketovou obranu. Tím se snažíme riziko eliminovat nebo alespoň snížit.

Skoro bez povšimnutí minulo smutné výročí 11. září 2002. A tak mi to nedá. Vždyť první desetiletí nového tisíciletí je charakterizováno zejména dvěmi událostmi. Teroristickým útokem na Twins v New Yorku, včetně následných vojenských opatření, a ekonomickou krizí nebývalého rozsahu. Ani jedno neskončilo.

Před více než rokem utichly zbraně a skončila krátká válka mezi Ruskem a Gruzií o Jižní Osetii. Její výsledek byl zřejmě dopředu dán. Byl vlastně jasný již od počátku 90. let minulého století, kdy Rusko začalo kontrolovat dvě části Gruzie - Abcházii a právě Jižní Osetii.

V demokratické politice je každá dominace dočasná a pravé se střídá s levým jako léto se zimou. To, že sociální demokraté směřovali k určité míře úspěchu v krajských volbách bylo celkem jasné. Politické kyvadlo bije neúprosně. Pro zemi je střídání politických reprezentací ostatně prospěšné a přirozené.

Chtěl bych vzpomenout 21. srpna 1968, ačkoliv mi bylo sotva pár měsíců a tento den jsem trávil pravděpodobně v kočárku. Nemohl jsem tušit, že je jím předurčeno prožít mé dětství v normalizaci, tedy v diktatuře pod faktickou ruskou kuratelou.

Vlastně mne dnes potkaly dvě dobré zprávy. Vláda úspěšně ukončila jednání se Spojenými státy o smlouvě o výstavbě radarové stanice v rámci protiraketové obrany a dnes bude tato smlouva oběma smluvními partnery podepsána.

Přečetl jsem si se zvědavostí článek Jiřiny Šiklové v Lidových novinách 11.1. "Proč se Klaus bojí veřejné diskuse", protože si myslím, že se veřejné diskuse, kterých již absolvoval tisíce, nebojí, ale nepokládá ji za potřebnou, což je rozdíl, ať už je to takticky třeba dobré či špatné.

Popis jeho "strachu" jsem v článku sice nenašel, ale zato jsem se dočetl, že "… členové ODS museli podepsat, že budou volit Václava Klause." A dále, že "… mnozí z nich musí být tímto závazkem vnitře poníženi …" a také "… takovýto slib odporuje i naší ústavě".